Kdo jsem

Jmenuju se Honza Šafařík. Před pár lety jsem opustil byt, protože jsem cítil, že v něm nemůžu dýchat – ani tvořit. Přestěhoval jsem se do starého domu, který si vlastnoručně opravuju. Mám tu dílnu, a právě tady vznikají všechny moje výrobky.

Práce se dřevem je pro mě víc než jen řemeslo – je to způsob, jak se dotknout pravdy. Přírodní materiál, jako dřevo, je vždy pravdivý. A věřím, že úkolem člověka – obzvlášť muže – je přetvářet hmotu tak, aby byla tato pravda viděna. Všechno, co tvořím, je o hledání klidu, síly a přírodního řádu. Pravda je pro mě i synonymem lásky.

Jsem samouk. Učím se tak, že tvořím, něco zničím – a pak to opravím. Právě tahle cesta mi dává smysl, protože je přirozeně spojená s růstem. 

 

 

 

Zakázky nedělám. Ne proto, že bych nechtěl lidem vyjít vstříc, ale protože do každé věci vkládám tolik péče, že v kombinaci s přáním zákazníka a časem potřebným na jejich harmonické začlenění do výsledku vzniká něco, co je pro většinu finančně neudržitelné. A jakmile bych práci uspíšil, protože si jedna nebo druhá strana nemůže dovolit potřebný čas, z výsledku by zmizela pravdivost a harmonie – zůstalo by jen opracované dřevo, bez duše.

Ale pokud někdo řekne:
„Chci stůl od tebe. Je mi jedno, kolik bude stát a kdy bude hotový. Udělej to nejlepší, co teď umíš – tady máš něco dopředu. Zavolej, až to bude hotové.“
– pak takovou zakázku rád přijmu. Právě taková důvěra je úrodnou půdou, ze které může vyrůst něco skutečně poctivého a silného.

Tvořím pro lidi, kteří hledají klid v prostoru, kde žijí. Pro ty, kdo věří, že kvalita prostředí ovlivňuje kvalitu života. Možná je to „jen“ stůl. Ale když se ani nehne, drží jako skála – i obyčejné psaní do deníku najednou dostane jiný rozměr. Věci, které nejsou v harmonii – třeba viklající se stůl – dokážou nenápadně, ale silně rušit kreativní procesy a ubírat člověku sílu.

Pořád hledám svůj rukopis. Zkouším, co se mnou rezonuje a co osloví i ostatní. Ale jedno vím jistě: chci tvořit s úmyslem. A pomalu.